Dopady zelených dotací? Kvalita bydlení se příliš nezvedla, zato máme dvojí ceny ve stavebnictví

Zdviženým prstem by měla být skutečnost, že podstatná část z projektů realizovaných na začátku dotací je dnes za zenitem. Mnoho spotřebitelů je tedy v otázce efektivity spíše skeptických. Přiznejme si, že nechceme tak finančně nákladnou položku, jako jsou například okna, měnit každých 10 či 12 let. Okno rozhodně není spotřebním zbožím a při investicích v řádu statisíců zákazník neočekává, že by výrobek měl mít desetiletou životnost. V době, kdy je běžná doba hypotéky 30 let, nelze akceptovat, aby stavební výrobky měly kratší životnost.

Jak se za tu dobu zvedla kvalita bydlení z pohledu energetických ztrát?

Z mého pohledu se zvýšilo povědomí občanů o tématu, které ovlivňuje nejen jejich peněženky, ale i jejich investice do bydlení a v neposlední řadě zdravé vnitřní prostředí. Samotná kvalita bydlení se však razantně nemění nebo jen velmi pozvolna. Některé firmy oprášily takové praktiky, že v mnohých případech je finanční výše dotace obezličkou k navýšení ceny produktu, který je podprůměrný – ať kvalitou, funkčností nebo servisem.

Ve snaze zamezit těmto praktikám se pravidla dotačních programů v poslední době několikrát změnila. Například od ledna jsou přísněji nastaveny podmínky v NZÚ Light pro seniory a nízkopříjmové domácnosti. Mají změny pozitivní efekt?

Ano, nastavená pravidla eliminují jednoduché podvody a změny z poslední doby jsou toho jasným důkazem. Trh ale čelí v mnoha případech lobbistickým praktikám výrobců, jejichž cílem je v první řadě generování zisku. Proto se pozitivní změny prosazují jen pomalu. Nový rozměr získal program NZÚ v době konfliktu na Ukrajině a nastupující energetické krize spojené s neregulovaným nárůstem cen. Fenoménem poslední doby je navíc honba za nízkou uhlíkovou stopou a udržitelností, což však nemá a nesmí znamenat zelenou pro nekvalitu. Růst poptávky v posledních letech ale na trh přilákal řadu společností s pochybnými praktikami.

Jaké jsou dnes kladeny nároky na firmy, které v tuzemsku lidem instalují třeba fotovoltaiku nebo tepelná čerpadla?

Trh je prakticky neregulovaný, což se týká všech oborů. Například u fotovoltaiky je dobré mít se na pozoru. Správná montáž je základem ochrany nejen vynaložených peněz, ale v případě špatné kvality je doslova i hrou s ohněm.

Zákazníci jsou zvyklí akceptovat cenu bez dokladu a podobně. V případě zateplení jsme odkázáni na dobré slovo prováděcí společnosti a tristní je situace například mezi „oknaři“, kdy montážník a výrobce okna ve většině případů nepředstavují jednu a tu samou firmu. Zákazník je kvůli tomu v případě reklamace tím, kdo tahá za kratší konec. V případě závady čeká spotřebitele často vyčerpávající reklamace, což je i případ instalací tepelných čerpadel.

Co s tím? Navrhoval byste pro firmy třeba zpřísnit regulaci vstupu do odvětví?

Regulace se obecně schovává za počáteční certifikaci postupu, který však je ve většině případů nedodržován. Ideálním řešením by mohl být model kaucí, stejně jako u provozovatelů čerpacích stanic, kdy subjekt je povinen disponovat kaucí v řádu několika milionů korun. V případě dotačních programů by mělo jít naopak o jejich zjednodušení pro koncového uživatele tak, aby došlo k celkovému zpřehlednění.

Kauce by od podnikání mohly odradit řadu nepoctivých firem. Například na situaci na poli solárních systémů jsem upozorňoval několik týdnů předtím, než došlo ke kauze Malina. A nedávno jste v HN zveřejnili další podobný případ a tyto kauzy se bohužel budou množit. Společnosti jsou zakládány bez ohledu na to, jak velké škody mohou napáchat, zákazníkovi přislíbí možnost připojení do sítě a mnohdy přichází velké překvapení, když po uhrazení nevratné zálohy zákazník zjistí, že jím vynaložená investice nebude fungovat tak, jak očekával.

Myslíte si, že dvojí kvalita, kterou lidé znají zejména v případě potravin, platí také pro výrobce oken a dalších systémů?

Východní Evropa historicky patří mezi trhy, kde se v mnoha případech uplatňují méně kvalitní výrobky, protože belgičtí, němečtí nebo francouzští spotřebitelé by takovou kvalitu neakceptovali. Na trhu neexistuje žádná definice standardu. Legislativa vydává zákazníka napospas trhu ovládanému honbou za maximálním ziskem. Onen mnohdy propagovaný vysoký standard je z hlediska technických předpisů minimem, které musí výrobek splňovat, aby mohl být vůbec uveden na trh.

Nepozorovaně se tak skutečně rozmáhá dvojí kvalita stavebnictví, potažmo dvojích cen, tak jak to známe z potravinářství. To znamená, že zahraniční výrobci nejsou motivováni dodávat na náš trh kvalitní výrobky.

Jak by mělo vypadat řešení?

Změnu může představovat podpora ze strany ministerstva životního prostředí, například zpřísnění požadavků na výrobky, které se v Česku prodávají. Je tristní, že pro zahraniční výrobce zůstává tuzemský trh místem, kde jsou maximalizovány zisky na úkor kvality, což celoevropský trend udržitelnosti dehonestuje a dlouhodobě ohrožuje ekologická i ekonomická hlediska dotačních programů.

Proč zatím platné normy na jednotlivé produkty dostatečnou kvalitu nezaručí?

Norma jako taková představuje požadavky na minimální kritéria kvality a funkčnosti výrobku. Nastavení norem je v mnoha případech postavené na předpisech posuzujících výrobky a materiály optikou dnes již zastaralých požadavků, navíc normy nejsou inovovány s takovou vervou, s jakou postupuje vývoj moderních technologií.