Kadmium, olovo a PVC aneb plastová okna bez olova jen v USA

Granuláty používané pro výrobu vinylových podlah, plastových okenních profilů jsou, stejně jako například pohonné hmoty, takzvané ropné produkty petrochemického průmyslu.

PVC

Výrobu PVC lze zjednodušeně popsat následovně: Sloučením etylenu a chlóru vzniká etylendichlorid (EDC), z něj se dále vyrábí vinylchlorid monomer (VCM) – základní stavební jednotka PVC.

• Profily plastových oken a dveří
• Podlahové krytiny – vinyl
• Nábytek
• Bytové doplňky
• Hračky
• Obaly pro potravinářský průmysl
• Zdravotnické potřeby
• Kancelářské potřeby
• Oděvní průmysl a obuvnictví

Část z nich se díky své chemické stálosti hromadí v životním prostředí a vstupují do potravních řetězců, kde se pak kumulují – a právě sem spadají mimo jiné nechvalně známé dioxiny, furany a polychromované bifenyly, jak dodává Gunnar Ågren generální ředitel Stockholmské instituce

Profily plastových oken, tak i vinylové podlahové krytiny jsou při užívání vystaveny slunečnímu světlu, tedy UV záření a zahřívání. Odolnost materiálu proti těmto vlivům mají za úkol posílit takzvané stabilizátory.

Jako stabilizátory PVC se používají organické látky obsahující jednotlivě nebo v kombinaci baryum, kadmium, olovo, cín, vápník nebo třeba zinek! Přísady přitom mnohdy tvoří až 70 % finálního produktu, a protože nejsou v PVC pevně chemicky vázány, z PVC se uvolňují po celou dobu jeho existence.

Olovo a jiné rozpustné sloučeniny jsou přitom zdraví škodlivé. Úniky olova byly zaznamenány z okenních profilů a také vodovodního potrubí vyrobených z PVC (Chicago Tribune 1996, DTI 1995).

Není obvykle prezentováno, ale je skutečností, že běžné plastové okno o rozměrech 150/150 cm obsahuje 410g čistého olova.

OLOVO

Olovo je matně šedý, těžký, dobře kujný kov, dobře se rozpouští v žaludeční šťávě, jeho anorganické soli jsou poměrně špatně rozpustné ve vodě, ale mezi ty rozpustné (a tedy toxičtější) patří jeho oxidy, octan a dusičnan.

Respiračně se vstřebává 40% olova.

Olovo se po vstřebání naváže na hemoglobin, distribuuje se po těle a ukládá do kostí, mozku (především u dětí), ledvin, jater, svalů, kůže. Největší podíl olova se ukládá do kostí, kde nahradí právě vápník (v praxi to způsobí vyšší kontrast kostí na RTG), odsud se olovo může při horečce nebo změnách pH uvolňovat opět do oběhu.

Olovo se vstřebává převážně plícemi, ale také trávicím ústrojím u dospělých 5-10 %, u dětí až 53 %! Toxicita olova je proto zvláště významná pro dětský organismus.

Trvalé vystavení dětského organismu i nízkým dávkám olova je příčinou zpomalení duševního vývoje a nepříznivých změn v chování. Muži, kteří jsou vystaveni působení olova, mohou být ohroženi neplodností. Olovo se po vniknutí do organismu ukládá hlavně v kostech, krvi, játrech a slezině.

Otrava olovem může vyvolat neschopnost koncentrace a učení, poruchu krvetvorby, leukémii nebo také orgánové poškození.

Nejvíce citlivé na olovo jsou těhotné ženy a malé děti. I stopy olova v okolním prostředí mohou vést při trvalém působení na organismu k následným těžkým onemocněním, protože olovo se v těle kumuluje a vylučuje se jen obtížně. Například z kostí se vylučuje až 10 let.

V USA a Kanadě je nepřípustný obsah olova v plastových oknech již od devadesátých let minulého tisíciletí. Evropské komisi nechat si zpracovat analýzu „vlivu PVC na životní prostředí a zdraví obyvatelstva“ trvalo dalších 20 let.

Na základě této analýzy bylo olovo vyloučeno z pohonných hmot.

KADMIUM

Kadmium je prvek patřící do skupiny těžkých kovů. Díky podobnosti se zinkem a dalšími esenciálními kovy snadno proniká a poškozuje zasažený organizmus. Organismus vstřebává kadmium vdechnutím, nebo pozřením.

Kadmium je významný lidský karcinogen s teratogenními účinky vedoucími především k závažnému poškození lidského plodu, navíc narušuje metabolismus ostatních kovů, poškozuje ledviny, kostní tkáň, imunitní i kardiovaskulární systém.

Kadmium se do našeho těla může dostat několika cestami. S malými částicemi prachu dýchacími cestami. Zažívacím traktem při polykání hlenů.

„ V plicích se vstřebává 40 % kadmia v závislosti na jeho chemické formě, páry se absorbují až z 50 %, v trávicím traktu se váže až 29 % kadmia, které přijmeme, přičemž poločas rozpadu kadmia v různých orgánech savců je až 40 let. “,  říká prof. RNDr. Ivan Holoubek, CSc. z Centra pro výzkum toxických látek v prostředí z Masarykovy univerzity v Brně.

A my z Institutu Zdravého Bydlení tvrdíme „olovo a kadmium obsažené plastových profilech okenních rámů a křídel a vinylových podlahách je zdraví škodlivé!“.

Namítnete, že většina moderní produkce s požehnáním EU pochází z recyklovaného materiálu a nemáte pravdu! I přes usilovné snahy EU, se předpokládá, že v roce 2020 se v Evropské unii zrecykluje méně než 20 % PVC. PVC, materiál je možno mechanicky či chemicky recyklovat.

„ Problémem recyklace PVC je fakt, že každý výrobce přidává do PVC odlišná aditiva, aby docílil požadovaných vlastností a právě mechanické recyklace je však vhodné použít co nejjednotnější vstup, aby měl recyklát co nejužší rozptyl vlastností – s ohledem na kvalitu recyklátu se pak volí jeho procentuální zastoupení v nové směsi. “, dodává Ing. Michal Meszaros přední odborník v oblasti polymerů z Výzkumného a testovacího centra materiálů SVÚM v Čelákovicích.

Bohužel právě teď i Vám musí dojít nelogičnost tohoto počínání, recyklací se toxické materiály neničí – naopak se pod rouškou „dobrého úmyslu“ vrací zpět do pokojů vašich dětí, vás a vašich blízkých.

Je důležité, aby každý ve vlastním zájmu a podle možností přispěl k ochraně svého zdraví a životního prostředí.

O dioxinech, ftalátech, PBC, polybromovaných difenyléterech a normách se dozvíte v následujících dílech seriálu.